Začátkem dubna 2001 předložil autorský kolektiv ODS pod vedením stínového ministra zahraničních věcí Jana Zahradila dokument k ideové konferenci ODS nazvaný "Manifest českého eurorealismu", který v české veřejnosti rozvířil novou diskusi o členství v Evropské unii. Odráží tento dokument politickou zodpovědnost ODS a zamyšlení se nad českým politickým vývojem, anebo se jedná o snahu manipulovat českou veřejnost? Do jaké míry je ODS ve svých postojích k evropské integraci věrohodná?

Koaliční vláda, vedená ODS, podala v lednu 1996 jménem České republiky oficiální žádost o členství v Evropské unii. Tímto formálním krokem Českou republiku rovněž zavázala uskutečnit v následujících letech obsáhlou reformu zákonodárství, soudnictví, státní správy a připravit ji tím na plnohodnotné členství v EU. Zdálo se, že tento proces logicky navazuje na potřebu vybudovat demokratický stát, tržní hospodářství a otevřenou občanskou společnost v zemi, kde byly politické, občanské a hospodářské svobody po čtyřicet let systematicky potlačovány totalitním komunistickým režimem. Po přečtení dokumentu ODS však čtenář získává dojem, že ODS nyní svůj krok přehodnocuje, a nejraději by další přípravu na členství v EU výrazně zpomalila - jaký signál posílá ODS svým voličům, když takto snižuje svou věrohodnost a serióznost?

Proces evropské integrace, ze kterého vzešla Evropská unie, je dosud nejúspěšnejším pokusem mírové mezinárodní spolupráce mezi demokratickými státy. Členské země EU během uplynulých padesáti let vytvořily jednotný trh bez hranic, zrušily obchodní bariéry, koordinují svou hospodářskou politiku a vytvořily systém společného rozhodování. Je třeba si uvědomit, že v evropských dějinách, plných válek a konfliktů, je vytvoření fungujícího evropského společenství obrovským úspěchem, který se zakládá na schopnosti komunikovat, vůli ke kompromisu a následně na solidaritě mezi státy "bohatšími" vůči státům "chudším". Většina občanů v Evropské unii se shoduje na tom, že tato skutečnost přinesla doposud nevídaně vysokou životní úroveň, blahobyt, trvalý mír a stabilní demokratické poměry.

Česká republika je nyní společně s dalšími dvanácti zeměmi kandidátskou zemí na členství v EU. Je více než pravděpodobné, že kdyby nebyl demokratický vývoj v poválečném Československu násilně přerván komunistickým pučem, byla by naše republika jedním ze zakládajících členů EHS, a od začátku by spoluurčovala vývoj v Evropské unii. Čtyřicet let komunismu nás postavilo před problém vyrovnat se s již danými pravidly hry, která nám nezbývá - jako novému budoucímu členovi - než respektovat. Evropská unie se postupně vyvíjela a přijímala nové a nové zákony a opatření, ale její podstata se nikdy nezměnila: myšlenka spolupráce, blahobytu pro všechny a zachování míru v Evropě.

Autoři ideového dokumentu ODS "Manifest českého eurorealismu" jsou však přesvědčeni, že z Bruselu nic dobrého nepřichází. Argumentují že Evropská unie “chápe kandidátské země v první řadě jako trhy pro svojí produkci a pro výhodné uplatnění přebytků svých odborníků, dále jako zdroje surovin a místní levné a kvalifikované pracovní síly a také jako případnou nárazníkovou zónu před politickými a bezpečnostními riziky Východu a Balkánu”. Jak vyplývá z výše uvedených hlavních zásad vzniku Evropského společenství, je takový popis značně zjednodušující a zavádějicí. Je překvapivé, že autoři připisují tak přezíravý postoj vůči rozšíření EU kolektivně všem evropským politikům, včetně představitelů svých sesterských liberálně-konzervativních politických stran v EU.

Při bližším zkoumání dochází čtenář ideového dokumentu ODS k jednoznačnému závěru, že se autoři snaží vytvořit ucelený rámec pro negativistické, odmítavé postoje vůči procesu evropské integrace. Dlouhodobým cílem ODS by měla být podle manifestu jednotná protievropská argumentace, která se opírá o úzce vymezené "české národní zájmy". ODS sice žádá jako samozřejmost podporu a pochopení ze strany Evropské unie pro specificky české zájmy, na druhé straně však zcela cíleně opomíná jakoukoliv solidaritu s ostatními středo- a východoevropskými zeměmi. Čtenář bude v manifestu českého eurorealismu marně hledat tak základní prvky evropské integrace jako smysl pro solidaritu mezi zeměmi v Evropě, anebo poukaz na potřebu podpory demokratizačního procesu v jihovýchodní Evropě, na kterém by se měla samozřejmě podílet i Česká republika. Zkrátka a dobře: zájem autorů manifestu je zeměřen na docílení plného členství a plného spolurozhodování v EU, bez jakýchkoliv omezení, a bez ohledu na eventuální výhrady či připomínky stávajících členů.

Své v podstatě individualistické a sobecké postoje autoři ospravedlňují tím, že z jejich pohledu je Evropská unie sama o sobě anomálií, společenstvím postaveným na sobeckých zájmech. Výsledky mnohaletých jednání a pracně dasažených kompromisů mezi členskými zeměmi EU autoři buď přehlížejí, anebo o nich jednoduše prohlašují, že "jsou z velké části produktem především nejrůznějších lobbystických a korporativistických tlaků". Vzniká zde obraz "zlé" Evropy, vedené "zákeřnou" Evropskou komisí, která prý brzdí růst a vytváří nesmyslné evropské zákony. Dočteme se, že v nich nejde "ani tak o dosažení deklarovaných "vysokých standardů", jako hlavně o protekcionistickou zbraň na ochranu evropského trhu před vnější konkurencí".

Autoři dále označují vizi sjednocené Evropy v první řadě jako německý projekt. "Německo je nejen naším největším ekonomickým partnerem, ale i předním architektem federalistických koncepcí evropské integrace, které mají nezanedbatelný dopad na naši domácí politickou scénu a zkreslují její představy o EU". Ano, Německo v současné době nejjasněji formuluje představy o budoucím vývoji EU, což ovšem neznamená, že je budoucnost EU výhradně německou záležitostí. EU má celkem 15 členů a s rozšířením na východ se jejich počet téměř zdvojnásobí. Je proto zcela zcestné nazývat české argumenty pro postupné evropské sjednocení "germanofilstvím" anebo komunistickou ideologií zavánějícím "internacionalismem".

Zřetelné pohrdání západní Evropou a značná xenofobie vůči Evropě východní - oba tyto postoje jsou ústředním prvkem ideologického dokumentu ODS, a více než jasně odrážejí podstatu toho, jak se autoři dívají na českou společnost, a na výjimečné postavení ODS na české politické scéně. Podle autorů je Česká republika zásluhou ODS v postavení, kdy si může dovolit radit vyspělejším zemím západním a přezíravě ignorovat méně vyvinuté země východní - včetně Polska a Maďarska, jejichž hospodářský růst Českou republiku již před několika lety dávno předčil…

Jedním z dalších bodů manifestu ODS je požadavek větší informovanosti o Evropské unii. V pohledu na vývoj několika posledních let takový argument upřímě udivuje. Celá řada měst a obcí vybudovala informační střediska a pořádá pestrou paletu informačních aktivit o EU, v televizi se pravidelně objevují informační pořady, již druhým rokem probíhá na všech středních školách v ČR soutěz "Europanostra", vznikly kvalitní zdroje informací o EU jako například internetové publikace www.euroskop.cz , www.integrace.cz anebo www.evropska-unie.cz , studenti středních i základních škol se dozvídají o EU z nově vydaných učebnic. Evropská unie se však nezviditelňuje jen propagačními materiály, ale i kulturními a sportovními akcemi pro širokou veřejnost, jakými je např. každoroční Mezinárodní pražský maraton a Festival evropského filmu.

Hlavní alternativou k členství v Evropské unii je pro autory tzv. "transatlantická vazba" a "zvláštní vztahy" s USA. Pomineme-li skutečnost, že vztahy mezi USA a Evropskou unií jsou postavené na transatlantické agendě a tím pádem na vyšší a intenzivnější úrovni než jaké má USA s jakoukoliv samostatnou zemí v Evropě (kromě Ruska), je třeba zastavit se u výrazu "zvláštní vztahy". Ten se vyvinul ve vztahu USA k Velké Británii, která má s ohledem na společný jazyk, původní imigraci a koloniální minulost do jisté míry stále ještě výjimečné postavení v americké zahraniční politice. Ve Velké Británii hledí i dnes část obyvatelstva nostalgicky na zašlou slávu britského impéria a myšlenka Evropské unie je jim zcela cizí.

Česká republika je však v odlišné situaci. Přestava autorů dokumentu, že pro úzkou vazbu s USA by bylo "nezbytné plně respektovat americké zahraničně-politické priority, i pokud by se rozcházely s evropskými", nebezpečně připomíná časy za socialismu, kdy normalizované Československo vzorně plnilo i ty nejnesmyslnější přikazy z Moskvy. USA sice úzce spolupracuje s EU, v řadě argumentů se však jejich názory zásadně rozcházejí - např. v současné době na dohodě z Kyoto, která má omezit škodlivé emise. Musíme si uvědomit, že vztahy s EU, resp. s Evropou jako takovou, mají za nové administrace prezidenta George W. Bushe celkově nižší prioritu. A co se týče dalšího bodu manifestu ODS: je poněkud naivní myslet si, že na základě členství České republiky v NATO lze budovat "těsnější sepjetí s USA", které by bylo výrazně odlišné od vztahů mezi Washingtonem a Varšavou nebo Budapeští.

Česká republika je stále ještě zemí, která se potýká s problémy komunistického dědictví. Jakkoliv se některé myšlenky autorů dokumentu ODS mohou zdát absurdní a místy i směšné, je pozoruhodné, že se autoři zabývají raději teoretickými úvahami, než aby věnovali seriózní pozornost konkrétním problémům v české společnosti, které zpomalují hospodářský růst a ztěžují občanům každodenní život. Patří sem například otázky vybudování efektivní státní správy, reforma soudnictví, zlepšení podmínek pro podnikání a hospodářskou soutěž, boj proti korupci. Toto jsou tradiční témata, která by měli voliči očekávat od moderní liberálně-konzervativní strany a která se bezprostředně týkají naší přípravy na členství v Evropské unii. V evropském kontextu tyto postoje ODS připomínají vyhraněný anti-evropský program britských konzervativců. Britský příklad však může být poučný i pro Českou republiku: anti-evropským populismem se již nedají vyhrát volby ani ve Velké Británii…