V roce 2001 se v Makedonii opět odehrává známý scénář z Bosny a Kosova. Etnický konflikt mezi albánskými povstalci a makedonskou vládou hrozí vybuchnout v novou občanskou válku. Zástupci etnických skupin si pohrávají s vyjednavači ze západní Evropy, kteří se snaží vynutit v Makedonii mírové řešení. Postoje radikálních představitelů albánské menšiny se však dnes vyznačují tím, že etničtí Albánci dnes obratně používají terorismus a propagandu o “lidských právech” ve svůj prospěch. Rétorika představitelů západní Evropy či USA, kteří hlavně hovoří o požadavcích jako například jazykové autonomii, se pro Albánce v Makedonii mění pro přijatelnou cestu, jak podle logiky “mluvím vlastním jazykem, jsem tedy vlastním národem a chci tím pádem vlastní stát” docílit skutečného cíle – odtržení od makedonského státu.

Pohled na současný konflikt v Makedonii a v Kosovu nabízí zajímavé porovnání s českou a slovenskou historickou zkušeností. Do jisté míry připomíná totiž etnický boj makedonských a kosovských Albánců cestu k české a slovenské státnosti v roce 1918. Pro Čechy začala cesta k nezávislosti nejprve relativně klidným soužitím v rámci multi-etnického habsburského státu. Postupně narůstající požadavky na národní svéprávnost a zemskou autonomii vystupňovaly národnostní konflikt s německy mluvící vládnoucí administrativou, politické šarvátky přerostly ve fyzické napadání poslanců v říšském parlamentu ve Vídni, jehož zasedání postupně jedna či druhá etnická skupina začala bojkotovat. Po těchto urputných politických konfliktech se prosadila radikálnější varianta, která po první světové válce vedla k oddělení zemí české koruny od rozpadajícího se rakouského celku a k vyhlášení samostatného československého státu v roce 1918.

Situace v Makedonii (a do jisté míry v Kosovu) však ve skutečnosti spíše připomíná radikalizaci sudetoněmeckých skupin pod vlajkou Sudetoněmecké strany Konráda Henleina v druhé polovině třicátých let. Na příkladu jazykové otázky lze poznat, že makedonským Albáncům nejde ani tak o svobodu používat svůj vlastní jazyk, ale o ústavně zakotvené právo nemuset používat makedonštinu. Profesor Ismail Mehmeti z ilegální albánské univerzity v Tetovu říká, že “Albánci potřebují své vlastní instituce, aby mohli mít pocit domova” a rovněž, že není možné “budovat nové makedonské povědomí společně s Albánci”. Tento postoj v podstatě požaduje etnické a jazykové oddělení, novou formu apartheidu, který je postaven proti soužití ve společném státě. I když současná vláda Albánské republiky nepodporuje otevřeně žádnou politiku, která by připomínala rozpínavost nacistického Německa pod heslem “Heim ins Reich”, je pravděpodobné, že by jakékoliv podobné oddělení albánských území Kosova a Makedonie vedlo v dohledné době k jejich přičlenění k Albánské republice a tím pádem k vytvoření “Velké Albánie”. Podobně jako velkoněmecký program úspěšně destabilizoval střední Evropu v třicátých letech, traumatizují dnes velkoalbánské snahy současnou balkánskou politiku.

Potřeba politického řešení pro balkánské problémy je tedy očividná – odkud má ale přijít? Jistým příkladem pro úspěšnou diplomacii může být nedávný podpis rámcové dohody politických představitelů v Makedonii z 13.srpna 2001. Dohoda je teprve prvním krokem k uklidnění situace, vznikla pod velkým nátlakem ze strany vyjednavačů EU a je zřejmé, že si napjatá situace vyžádá další opatření. Makedonský premiér Ljubčo Georgievski se nedávno v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel vyslovil takto: “Vše poukazuje na to, že svolání konference (o novém uspořádání Balkánu, pozn. autor) bude nakonec nevyhnutelné. Balkán nebude klidný, dokud nebude založena velká Albánie, to je nyní hlavní otázkou. Proto se musíme velice statečně nad některými věcmi zamyslet, a snažit se s velkou odvahou o jejich řešení.” Je přitom pozoruhodné, že ještě během leteckých náletů na Jugoslávii v roce 1999 administrativa prezidenta Clintona považovala snahy o velkoalbánské řešení etnického konfliktu v Kosovu za výmysl srbské propagandy. Tehdy byli z USA slyšet argumenty, že se problém etnického napětí v regionu podaří vyřešit odstraněním Slobodana Miloševiče. Realita je však jiná a radikalizace albánské menšiny stupňuje nadále napětí v celém regionu.

Klíčová role pro stabilizaci politických a hospodářských poměrů na Balkáně připadá Evropské unii. EU je zdaleka největším poskytovatelem finanční a technické pomoci na Balkáně. K hospodářskému oživení regionu přispěla otevřením svého trhu pro více než 80% regionálního dovozu ze zemí jihovýchodní Evropy. V květnu roku 1999 představila Evropská komise ambiciózní program pro stabilizaci a rozvoj celého regionu jihovýchodní Evropy. Hlavním cílem programu je vytvoření právního státu, stabilních demokratických institucí a volné tržní ekonomiky. Představa Evropské komise vychází ze zkušenosti, že hlavní motivací pro reformní snahy je vidina užších vztahů s EU a případného budoucího členství. Možnost stát se členem EU byla zemím jihovýchodní Evropy přislíbena na summitu EU v portugalské Feiře v červnu 2000. Prvním krokem správným směrem má být rozvoj bilaterálních vztahů jednotlivých zemí vedoucí k větší hospodářské a politické stabilitě v regionu. Evropská unie rovněž přislíbila větší flexibilitu při dojednávání jednotlivých asociačních a stabilizačních dohod, což konkrétně znamená zaměření finanční pomoci jak na rekonstrukci, tak na postupné přijímání evropské legislativy a posílení státní správy.

Pevný smluvní základ byl vytvořen na summitu v Záhřebu 24.11.2000, kde země jihovýchodní Evropy podepsaly rámcové dokumenty zahajující stabilizační a předvstupní proces i pro jihovýchodní Evropu. V návaznosti na Záhřebský summit rozšířila Evropská unie 1.12.2000 svou liberální hospodářskou politika vůči jihovýchodní Evropě a dále otevřela svůj trh pro bezcelní dovozy. Evropská unie investuje do stabilizačního procesu v jihovýchodní Evropě prostřednictvím programů finanční podpory (Phare, Obnova a CARDS). Důležitý dopad na regionální stabilitu by měla mít i nabídka Evropské unie postupně začlenit západobalkánské země do dopravních a energetických sítí (TENS) v Evropě. Zvláštní postavení mají v regionu relativně stabilní země Rumunsko a Bulharsko, na které platí přísnější dohled Evropské unie, jelikož mají ratifikované obsáhlé asociační dohody s EU a od roku 1999 rovněž vyjednávají o budoucím členství v EU. Obě země jsou také členy zóny volného obchodu CEFTA. Klíčovým problémem přitom zůstává otázka ochrany hranic a efektivního boje s organizovaným zločinem, ilegálním přistěhovalectvím a značně rozšířeným obchodem se zbraněmi, drogami. Velký problém také představuje rostoucí počet k prostituci zotročených mladých dívek (a čím dál více i dětí), které organizované gangy přes balkánské země pašují do metropol západní Evropy. Nelze přehlédnout, že hospodářský význam těchto ilegálních aktivit má v balkánských zemích rostoucí tendenci.

Podle vzoru CEFTA pracuje Světová banka již delší dobu společně s nadací George Sorose na podpoře vzniku obdobné zóny volného obchodu jako je CEFTA pro jihovýchodní Evropu. Otevření hranic, zrušení cel a oživení vzájemného obchodu také úspěšně podporuje iniciativa SECI (South East European Cooperative Initiative) se sídlem ve Vídni, kterou vede bývalý rakouský vicekancléř Erhard Busek. V součinnosti s OBSE a Radou Evropy, které monitorují demokratický vývoj v regionu, hrají tyto iniciativy důležitou roli pro budoucí vývoj v jihovýchodní Evropě. Z hospodářského hlediska se zdá být otevření trhů účinnou cestou, jak oživit zaostalou ekonomickou situaci v regionu, přináší ale také větší riziko nárůstu ilegálních a kriminálních aktivit.

Přesto že se mnohým pozorovatelům jeví vznik zóny volného obchodu jako všelék pro balkánské problémy, jeho uskutečnění však v praktické úrovni naráží na závažné překážky. Jak píše bulharský expert na tuto problematiku Georgi Ranchev: “Myšlenka zóny volného obchodu je nerealistická při absenci jednotných daňových a celních předpisů. Ihned po zrušení obchodních bariér se projeví rozdíly v daňové politice jednotlivých zemí – hlavně v případě DPH a spotřebních daní.” Na dlouhodobém řešení balkánských problémů se proto musí začít pracovat (podobně jako ve střední Evropě) v rámci národního zákonodárství, což nebude možné bez stabilizace státních institucí. Evropská unie je schopna tento proces legislativní a hospodářské obměny podporovat a systematicky do regionu investovat. Otázkou však zůstává, do jaké míry mohou peníze a zahraniční pomoc zmírnit národnostní vášně a související radikální politické postoje, které v současné době destabilizují jihovýchodní Evropu. Zde je potřebný politický rámec a je otázkou, zda Evropská unie bude schopna vynutit dodržování politických dohod ze strany povstaleckých skupin. Je nejvýšší čas - klíč k úspěchu, či neúspěchu evropské politiky dnes leží v Kosovu a v Makedonii.

Balkánská perspektiva pro přístí dvě desetiletí nabízí dvě scenária. Přístup EU by měl vycházet z pozitivních zkušeností s procesem přidružení zemí střední a východní Evropy. Evropská unie nabídne zemím v regionu věrohodnou perspektivu k budoucímu členství a bude tento proces podporovat konkrétními kroky, které budou mít kladný dopad pro občany. Současný rámec platných stabilizačních a asociačních dohod je správnou cestou, protože vidina členství je pro dotyčné země ještě hodně vzdálena, bude nutné kromě perspektivy vzdáleného členství posílit v dohledné době investice, finanční pomoc, oboustranně zrušit vízovou povinnost a otevřít trh EU pro vývoz zboží a služeb z jihovýchodní Evropy. Je nutné vycházet ze skutečnosti, že jen otevřenost a spolupráce dá vzniknout generaci mladých lidí, pro které evropská myšlenka bude přijatelnější než současná xenofobní a nacionalistická realita. Jinými slovy, jde o to, otevřít dnes patnactiletým lidem perspektivu, že během dalších 15 let budou s každým rokem vidět o kousek více míru a budou moci pro sebe vytvářet něco z té skromné prosperity, která již zdomácněla ve střední Evropě. Perspektiva úzkého napojení na evropský integrační proces a soustavná příprava na členství v EU pak může podobně jako ve střední Evropě vytvořit vnější kontrolu a podporu pro posílení právního prostředí, fungujícího trhu a střednědobě posílit boj s korupcí, ilegálním obchodem a politickou nestabilitou.

Alternativní přístup by znamenal ponechat jihovýchodní Evropu samu sobě, tj. odpojit jihovýchodní region od evropského integračního procesu. Případní podpora by se soutředila na vznik samostatného integračního procesu, ať už formou oddělené zóny volného obchodu, politickou federací, či jiným regionálním seskupením. Takový přístup má své zastánce: oslabil by postavení Řecka v EU a rovněž by oddálil vidinu členství Turecka v EU. Velice pravděpodobně by také vedl k vzniku nových regionálních aktérů. Kromě velkoalbánských a panbulharských hlasů by také posílil srbský nacionalismus, který byl dočasně utlumen nasazením vojenské síly při bombardování SR Jugoslávie. Takové scenário se jistě zamlouvá geostrategicky myslícím mocnostem, které by si na zakladě nové realpolitiky hledali v regionu nové vlivné spojence. Pak bychom však opět byli tam, kde se jihovýchodní Evropa vždy nacházela – před první světovou válkou, kdy začal hořet doutnák na pověstném balkánském sudu s prachem.