Pohled z Washingtonu

Nad hlavním městem USA vychází slunce a začíná krásný jarní den. Na televizní obrazovce projíždějí americké tanky iráckou pouští a víří za sebou písek a prach. Jedou zlikvidovat režim brutálního diktátora a osvobodit svět od hrozby chemických a biologických zbraní. Spojené státy se nacházejí ve válce, v celé zemi byly mobilizováni rezervisté a obyvatelé se modlí za bezpečný návrat svých bojujících mužů a žen. V ulicích hlídkují ozbrojené policejní jednotky, nad střechami krouží vrtulníky a na domech vlají americké vlajky vyjadřující podporu bojujícím jednotkám. Zdá se, že celá země stojí pevně za svým prezidentem. První dojem je ovšem klamný. Přesto, že zdejší média prezentují vysokou míru podpory pro válku, zůstává řada lidí skeptická vůči odůvodnění, proč jejich země na Irák útočí. V ulicích Washingtonu protestují proti válce denně stovky lidí, a to nejen nápisy typu "Stydím se za to být Američanem" a "Válka je zločin, svět to ví". V době, kdy je země hluboce zadlužena a ekonomika se nadále nachází v recesi, je podobně jako v řadě evropských zemí i v Americe společnost v otázce této války hluboce rozpolcená.

Rozvířený pouštní prach má v této souvislosti svůj symbolický význam. Za americkými a britskými tanky, postupujícími na Bagdád, se rozprostírá závoj z prachu, zahalující do mlhavé nejistoty budoucí vývoj v Iráku, a v této souvislosti i budoucnost evropsko-amerických vztahů. Rozkol uvnitř americké společnosti kopíruje roztržku mezi spojenci. Na počátku současné irácké krize stálo jednostranné rozhodnutí USA vyslat v roce 2002 do Perského zálivu svou nejmodernější vojenskou výzbroj a statisíce vojáků. Řada evropských zemí toto prohlášení přijala jako příležitost zesílit nátlak na režim Saddáma Husejna, aby odhalil inspektorům OSN své zakázané biologické a chemické zbraně. Když se však koncem léta 2002 ukázalo, že prezident George W. Bush je skutečně odhodlán na Irák zaútočit, a to i bez podpory OSN, nevědělo mnoho evropských zemí, jak na tuto situaci reagovat. Británie zvolila cestu pevného spojenectví s USA s nadějí, že bude moci rozhodování Washingtonu ovlivnit, Německo a Francie zásadně odmítly použít válku jako prostředek pro prosazování politiky. Evropské země se zařadily do jednoho anebo do druhého táboru bez toho, že by jakákoliv z těchto snah měla nějaký konkrétní dopad na americkou politiku. Společná zahraniční politika Evropské unie se v otázce Iráku rozpadla dřív, než měla šanci vzniknout.

Prezident George W. Bush nakonec ignoroval i odpor Ruska a Číny v Radě bezpečnosti OSN, a bez ohledu na zvyklosti mezinárodního práva nastolil situaci, která bude mít pro budoucí vývoj světové politiky dalekosáhlé důsledky. Současný útok na Irák potvrdil obavy řady amerických spojenců, včetně České republiky, že v případě krize Spojené státy spoléhají raději na svou vojenskou sílu než na politickou moc. Při pohledu na současnou situaci nelze než konstatovat, že se USA při prosazování vlastních zájmů odvrátily od řady mezinárodních smluv, právních norem a diplomatických zvyklostí. Daly tak vzniknout dojmu, že předchozí jednání USA, ať již na půdě OSN anebo s evropskými a arabskými spojenci, byla motivována především zájmem tlumočit své názory a nikoliv vůlí naslouchat svým partnerům. Z amerických konzervativních kruhů je rozhodnutí samostatně zaútočit na Irák odůvodňováno výrokem: "Dost bylo vyjednávání. My jsme Američané. Jsme velmoc a určujeme směr. Buď jdete s námi anebo ne!". Takto pojatá argumentace připomíná postoje, které Češi tak dobře znají z dob sovětské nadvlády, snad jen s tou výjimkou, že tehdy bylo nutné po odmítnutí souputnictví počítat s invazí bratrských vojsk. To dnes naštěstí nehrozí.

Přitom útok na Irák není jen nějaký místní konflikt, "daleko na Východě", který se zbytku světa netýká. Za prvé bude muset po vojenské porážce Iráku následovat politická a ekonomická stabilizace regionu, pro kterou bude muset být mobilizována mezinárodní podpora. Náklady na vedení války jsou již nyní řádově odhadovány na několik desítek miliard dolarů, to je ovšem jen zlomek prostředků, které budou potřeba na vojenskou okupaci, humanitární pomoc a poválečné mírové uspořádání země. Je otázkou, do jaké míry se po evropsko-americké roztržce podaří Spojeným státům přesvědčit evropské země, aby část tohoto účtu zaplatily z vlastních peněz. Za druhé bude logika odzbrojení nebezpečných režimů podporujících terorismus pravděpodobně vyžadovat nové tažení proti dalším zemím. Irán a Severní Korea jsou schopny vyrobit atomové zbraně, a už dnes vydělávají tvrdé dolary prodejem svých zbraní komukoliv, kdo je ochoten zaplatit. Po válce proti afghánskému Talibanu, teroristické Al-Kaidě a Saddámově Iráku lze očekávat, že mezi teroristickými skupinami zájem o tyto zbraně jen poroste, což nebude moci zůstat bez americké odezvy.

Takto pojatý konfrontační postoj ovšem přináší nejen vidinu vojenského vítězství, ale i těžko předvídatelná rizika. Ve Spojených státech si po teroristických útocích z 11. září 2001 (které se pod zkratkou "nine-eleven" staly takřka národním zaklínadlem) řada lidí toto nebezpečí uvědomuje, a obává se proto nekontrolovatelné eskalace dalších teroristických útoků. Přes místy až neuvěřitelně dokonale propracovanou mediální propagandu, která vyvolává dojem, že se země nachází v permanentní válce proti teroru, hledá řada střízlivých a rozvážných Američanů cesty, jak obnovit mezinárodní spojenectví a napravit pošramocenou pověst USA. Argumentují tím, že skutečná síla USA se projevuje především tehdy, když se jim podaří přesvědčit evropské spojence o správnosti svých záměrů. Příkladem jsou vojenské akce na kterých se podílela široká koalice států včetně zemí NATO (např. první válka v Perském zálivu anebo útok na srbský režim Slobodana Miloševiče). Obávají se, že nezájem o názory ostatních zemí a spoléhání na vlastní vojenskou sílu dlouhodobě škodí zájmům USA a podkopává jejich postavení ve světě. Tito Američané přitom se zájmem sledují argumenty evropských zemí a mají pochopení i pro současnou názorovou rozpolcenost v České republice, která chce na jedné straně podpořit porážku totalitního režimu v Iráku, na druhé straně však rovněž respektovat mezinárodní právo.

Pro Českou republiku je proto důležité si uvědomit, že v USA své místo a váhu i její hlas, a to na obou stranách politického spektra. V konzervativních kruzích se od bývalých komunistických zemí očekává, že budou díky svým zkušenostem s totalitárním režimem chápat snahu americké vlády odstranit obdobný režim Saddáma Husejna v Iráku. V liberálních kruzích naopak roste znepokojení nad tím, že současná politika prezidenta Bushe omezuje svobodu občanů a vytváří pod záminkou boje proti terorismu z USA policejní stát. To podporuje zájem naslouchat českým zkušenostem s policejní perzekucí a omezováním občanských práv. V současné době se sice zdá, že je těžké jakkoliv ovlivnit myšlení americké vlády, nicméně je na čase dokázat, že tzv. "nová Evropa" má na základě svých nedávných zkušeností i schopnost přispět do americké diskuse o budoucí podobě mezinárodní politiky.

Pavel Černoch, politolog, t.č. Washington

Pcernoch@europeum.org