Z pohledu státníků ostatních členských zemí EU je podstatné, že Václav Klaus byl demokraticky zvolen českým prezidentem, a tuto skutečnost je nutné respektovat. Většina politických partnerů vychází z toho, že bez ohledu na konkrétní osobu je úřad prezidenta především funkcí, která má své pravidla, stanovený protokol a diplomatické náležitosti. Ty je nutné plnit bez ohledu na charakter konkrétní osoby. To znamená, že bez ohledu na pověst, která se šíří tiskem, bude mít Václav Klaus příležitost s tímto kapitálem pracovat. Jako v osobním životě i zde sice platí pravidlo, že první dojem člověk udělá jen jednou, v politice je však možné získat s novou funkcí i druhou příležitost zapůsobit jinak jako prezident-státník, než jako premiér-politik.

Od osobnosti prezidenta se pak odvíjí především obraz celé země, funkce prezidenta proto vyžaduje vysokou míru kultivované korektnosti, reprezentativního vystupování a politického citu. Všechny tyto vlastnosti Václav Klaus má, a proto před ním stojí obrovská výzva, kdy se bude muset sžít s rolí státníka a opustit zažitou roli šéfa politického uskupení, ostříleného v neustálém nelítostném politickém klání. Podaří-li se mu tento posun věrohodně uskutečnit, pak si jistě získá nejen respekt v zahraničí, ale i uznání na domácí politické scéně.

V evropské politice platí nepsané pravidlo, že když se politik-státník chová korektně, pak může přinejmenším počítat s formálním uznáním, vyplývajícím z jeho funkce. V případě Václava Klause to pak může znamenat, že se řada evropských politických osobností, které jeho politické postoje odmítají, k němu nebude chovat jako k osobnosti jménem Václav Klaus, ale jako k Panu prezidentovi České republiky. Nebude-li nový český prezident očekávat při prvním navázání pracovních vztahů od svých kolegů-prezidentů projevy okázalého uznání jeho intelektuálních a politických schopností, pak lze předpokládat postupné uklidnění mediálních vášní a přetrvávající dobrý obraz České republiky mezi evropskými partnery. Prezidentská funkce je oproti postu premiéra méně výkonná a více formální, a má proto v mezinárodním kontextu tu výhodu, že případné osobní nevraživosti lze skrýt za diplomatický protokol.

Vstupem do Evropské unie se rovněž změní mezinárodní postavení České republiky. Staneme se členem společenství, kde se o většině důležitých otázkách rozhoduje společně. V politickém systému ČR hraje v této souvislosti hlavní roli vláda, jejíž zástupci pravidelně zasedají v Bruselu v Radě ministrů a podílejí se na politickém rozhodování. Prezident spíše reprezentuje stát jako takový. Václav Klaus má nyní možnost určit si při této dělbě práce své priority zahraničního působení. To, co většina evropských státníků očekává, je, že se bude soustředit na své silné stránky: působivé společenské vystupování na veřejnosti a budování dobrého obrazu českého státu. Mezi evropskými partnery ale existují i obavy z možných snah o zasahování do výkonné moci z prezidentské funkce, a budování jakéhosi centra odboje na Pražském hradě, zaměřenému proti evropskému sjednocení. To by mohlo velice rychle přivodit tu situaci, že by ostatní státníci společnost českého prezidenta příliš vyhledávali. Tuto situaci si například vyzkoušeli naši rakouští sousedé, když si zvolili za prezidenta bývalého příslušníka Wehrmachtu Kurta Waldheima. Václava Klause samozřejmě nelze s Kurtem Waldheimem porovnávat. Je však dobré mít na paměti, že názory na evropskou spolupráci, vycházející z Pražského hradu, budou v ostatních zemích Evropské unie nadále pečlivě sledované. Nastane-li dojem, že se Václav Klaus bude snažit ze své funkce budovat baštu českého nacionalismu, jak se mnozí zahraniční komentátoři obávají, pak bychom mohli mít skutečně prezidenta, který sice méně cestuje, ale nikoliv proto, že chce být více doma, ale proto, že ho nikdo nikam nezve.