V Kodani se v těchto dnech rozhoduje o budoucí tváři Evropy. Velké dobrodružství východního rozšíření Evropské unie nazvané "pochod od Kodaně do Kodaně" by měl vyvrcholit ve velkolepém finále. Když se v létě roku 1993 v dánské metropoli sešli šéfové vlád tehdejší evropské dvanáctky, aby otevřeli dveře do EU postkomunistickým zemím a stanovili vstupní kritéria (stabilní demokracie a fungující tržní ekonomika), málokdo v Paříži, Londýně anebo v Bruselu věřil, že by se v dohledné době z této nabídky stala realita. Většina pozorovatelů tehdy přirovnávala středoevropské země k případu Turecka, které se marně snažilo o členství v evropském klubu již od šedesátých let. Přípravou jednání o členství byla pověřena Evropská komise a ta se svého úkolu chopila s velkým elánem. V létě 1997 předložila pod titulkem Agenda 2000 návrh jak financovat a uskutečnit rozšíření v období 2000-2006. Priority své finanční pomoci (program Phare) zaměřila plně na rychlé členství v EU. Kandidátské země dělaly při přípravě velké pokroky, a nejpozději od nástupu nového komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena v roce 1998 se ukázalo, že východní rozšíření je nejúspěšnější zahraniční politikou EU, kterou kdy měla. V roce 1999 předběhlo NATO přijetím tří středoevropských zemí Evropskou unii v otázce rozšíření, což napomohlo v EU prolomit ledy v otázce jak velké rozšíření by byla Evropská unie schopna zvládnout. V Helsinkách v prosinci 1999 se nakonec šéfové vlád zemí EU rozhodli uskutečnit rozsáhlé východní rozšíření o deset zemí formou "velkého třesku", a zakončit předvstupní jednání v roce 2002.

Do harmonického obrázku východního rozšíření se ovšem vloudila "malá" chybička: na velké rozšíření EU není v rozpočtu EU dost peněž. Protože skoro polovinu rozpočtu tvoří platby na zemědělství, je nutné hledat právě v této oblasti pro všechny strany přijatelný kompromis. Jak už to běžně na summitech Evropské unie chodí, musí se vše, co se nepodařilo vyjednavačům dohodnout na pracovní úrovni, řešit na nejvyšší úrovni politicky. Pro budoucí členy ze střední Evropy představuje kodaňský summit poslední možnost utrhnout si pomocí obratné vyjednávací taktiky a politického tlaku trochu větší kus z rozpočtového koláče. Na seznamu českých zástupců převládají proto požadavky zemědělců.

Místo slavnostní atmosféry a symbolických gest se tedy při závěrečných jednáních o vstupních podmínkách řeší problémy, o kterých se sice již dlouho vědělo, ale o které se zdánlivě nikdo nezajímal a na české veřejnosti nehovořil. Pro média je spor o zemědělství ovšem zajímavou podívanou: mohou prezentovat vztah ČR s EU jako boj, kde se z masné krávy stává objekt národního zájmu, a kvůli němuž táhne hrdinný vyjednavač Pavel Telička a jeho agrární rekové do nemilosrdné bitvy s bruselskými úředníky. Po bitvě se pak šněrují do balíčků ovce a ovoce, kvóty a kvočny a ministr zemědělství vyhlašuje výsledky jako v hokeji: "chtěli jsme 5-0, dopadlo to 3-2, ale stejně jsme vyhráli!". Obyčejný volič se pak právem ptá, jak je možné, že se historické sjednocení Evropy může na poslední chvíli zadrhnout kvůli neshodě o bramborovém škrobu, a že se najednou z otázky zachování nereformovatelných JZD stává národní zájem. Od kodaňského summitu nelze očekávat střízlivou odpověď: někdo to musí totiž za nás zaplatit.

Z pohledu ostřílených účastníků kodaňského summitu slouží diskuse o zemědělských platbách hlavně jako mediální magnet. Mantinely pro navýšení finančních příspěvků na zemědělství jsou známé: Dánský premiér Jens Fogh Rasmussen předložil minulý týden na vlastní pěst štědřejší nabídku pro kandidátské země (tzv. "dánský balíček") a navštívil všechny své kolegy v hlavních městech EU, aby je o svém návrhu přesvědčil. Dal tím jasný signál, kde jsou maximální hranice, a vzkázal lačným vyjednavačům z kandidátských zemí, že "kdo bude trvat na tom, že mu to nestačí, může jít také domů". Zkušení vyjednavači vědí, že se nakonec najde upravené "balíčkové" řešení podle principu "něco za něco", ze kterého si každý kandidát na členství něco odnese. Je to jako velká rodinná slavnost, kde je hlavní atrakcí tombola plná cen, které na poslední chvíli přinesl dánský hostitel. Hlavní věcí je, že napětí a drama přiláká mediální pozornost na summit, a že se nakonec bude moci každý pochlubit doma nějakou cenou. Je to starý osvědčený scénář evropských summitů, který se jen noví členové ještě musí naučit hrát.

Podstatné totiž je, že vstupní podmínky, které si Česká republika vyjednala, jsou celkově velice dobré. Redukovat přínos členství v EU na to, zda získáme z rozpočtu 100 anebo 200 euro na hlavu je nesmyslné. Jde o dlouhodobé ekonomické uzdravení a politickou stabilitu. Naše země potřebuje především posílení právního prostředí a toho docílíme i tím, že se budeme podílet na politickém rozhodovacím procesu v evropských institucích. Možná získáme méně peněz na zemědělství, ale o to víc nám přinese volný přístup na vnitřní trh.