Do EU se zpožděním 50 let
aneb Boj o bruselská bydla

Devátý květen se v zemích Evropské unie tradičně slaví jako "Den Evropy". Připomíná historicky významný projev francouzského ministra Roberta Schumana z roku 1950, kdy navrhl zřídit Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), a zahájil tím evropský integrační proces. Francie, Německo, Itálie a země Beneluxu o rok později podepsaly smlouvu o ESUO, které se stalo předchůdcem Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropské unie (EU). Kdyby u nás nebylo v roce 1948 došlo ke komunistickému převratu, je vzhledem k tradiční orientaci naší zahraniční politiky velice pravděpodobné, že by se Československo stalo jedním ze zakládajících členů ESUO a EHS. S jistou nadsázkou lze proto dnes prohlásit, že vstupujeme do Evropské unie o padesát let později.

Toto zpoždění se ovšem bolestně projevuje na postoji ČR vůči dnešní EU a na přípravě našeho členství. Protože jsme se na budování Evropské unie nepodíleli od počátku, máme často problém ztotožnit se s jejím současným stavem. Podobný problém mají Britové, kteří vstoupili až v roce 1973, a dodnes se k projektu evropského sjednocení stavějí chladně. Není divu, že se čeští euroskeptici inspirují právě od konzervativních Britů, a mají s tím úspěch. Je totiž smutnou skutečností, že pro velkou část našich obyvatel (včetně mnoha veřejných činitelů) jsou skutečné podrobnosti fungování Evropské unie pořád velkou neznámou. To se odráží i na kampani před referendem: místo konkrétní diskuse o přínosech a nákladech našeho členství v EU se vede v podstatě nesmyslná debata o tom, zda máme hlasovat ANO či NE, tj. zda máme vůbec do EU vstoupit. Nejenže je na tyto úvahy trochu pozdě, takové pojetí navíc vyvolává mylnou představu, že hlasovat NE představuje pro náš stát realistickou a přínosnou alternativu. Ve snaze dát ve veřejné debatě hlas oběma stranám se pak poskytuje prostor různým extremistickým skupinám a dogmatickým komunistům, jejichž postoje a prohlášení se často pohybují na okraji ústavou zaručené svobody projevu.

Přitom nad námi visí Damoklův meč. Abychom mohli skutečně využívat přínosy a možnosti, které nám členství v EU nabízí, a abychom se mohli plnohodnotně podílet na rozhodovacích procesech v evropských institucích, potřebujeme dobře připravené úředníky a veřejné činitele. Doposud se mediální zájem omezoval především jen na jejich budoucí, zdánlivě závratnou, výši platů. Na takové zprávy nemůže v české veřejnosti následovat jiná reakce než velké valení očí a tradiční česká závist. Pravdou ovšem je, že výše platů je přímo úměrná výši nákladů života v hlavním městě Belgie. Být zaměstnancem například Evropské komise neznamená jen pobírat vysoký plat, ale i své peníze v Bruselu vydávat. V současné době by nás neměla ani tak zajímat výše platů evropských úředníků, jako spíš to, zda-li Česká republika úředníky, kteří jsou schopni se práce v Bruselu ujmout, anebo kteří by alespoň uměli anglicky (to se týká rovněž odborníků v řadě českých institucí zajištujících vazbu na EU), vůbec má. Naprosto jasná odpověď bohužel zní: zdaleka nemá.

Nastává doba, kdy sklízíme výsledky mnohaletého vědomého zanedbávání přípravy českých úředníků, odborníků a studentů na naše členství v Evropské unii. V prestižních evropských školách jako například v College of Europe v Brugách na Čechy nenarazíte (na rozdíl od Poláků a Maďarů, kteří tam studují za vládní stipendia). Když se někde Čech přece jen vyskytne, pak většinou jako jednotlivec, který si tam cestu vydupal sám. Takoví lidé se pak sice úspěšně dostanou na zajímavá místa v evropských institucích, k české státní správě ovšem necítí žádnou vazbu: v ničem jim nepomohla a jejich studium a profesní úsilí většinou ignorovala. V české státní správě naopak ještě příliš často převládá zhoubný zlozvyk: řada vlivných míst se nadále rozděluje bez výběrového procesu s nálepkou "trafika za zásluhy". Pak občas podle toho naše reprezentace v zahraničí vypadá. Jako nová členská země si ovšem nemůžeme dovolit používat Brusel jako odkladiště vysloužilých kádrů. V Evropské unii budeme potřebovat elitu úředníků, poslanců a politiků, kteří se neptají v první řadě na to, kolik budou mít peněz. Takoví lidé nám však vyrostou jen tehdy, když se do nich bude cíleně investovat. Zkušenost ukazuje, že investice do lidí, kteří umí na mezinárodním poli zastupovat svůj stát a budují jeho dobré jméno, se každé zemi tisíckrát vrátí.