Včerejší podpis přístupových smluv na Akropoli v Aténách, kolébce evropských dějin, představuje slavnostní zakončení dlouhého procesu příprav na rozšíření Evropské unie. Jedná se o symbolické gesto, o kterém se budou učit budoucí generace studentů, podobně jako dnes v učebnicích čtou o významu podpisu Římských smluv v roce 1957, kterými bylo založeno Evropské hospodářské společenství, anebo o podpisu Maastrichtské smlouvy v roce 1991, která přeměnila Společenství v Evropskou unii. V prosinci byly úspěšně dojednány vstupní podmínky, a tak se podle cimrmanologie, která nabádá velké státníky, aby přihlédli k lehké zapamatovatelnosti svých důležitých rozhodnutí, podařilo zapsat přípravu velkého rozšíření EU do učebnic jako historický běh ze summitu v Kodani (1993) do summitu v Kodani (2002). Po podpisu nastává období ratifikace v referendech, než se rozšíření definitivně uskuteční 1.května 2004.

Malá účast na (pozitivním) referendu v Maďarsku však naznačila velký problém: byť se jedná o historicky významné rozhodnutí, příliš mnoho lidí se k urnám nehrne. Jak je to možné? Podpis přístupových smluv se dá nejlépe přirovnat ke stvrzení sňatku (vzhledem k 25 snoubencům čtenáři lpějící na přísném výkladu monogamie jistě prominou). Po navázání dobrých sousedských vztahů (asociační dohody na počátku devadesátých let), mnohaletých námluvách (žádosti o členství v období 1994-96), oficiálnímu zasnoubení (zahájení vstupních negociací 1998 a 1999), předávání předsvatebních darů na zařízení domácnosti (program Phare), symbolických gestech lásky (česko-německé, česko-polské a slovinsko-italské usmíření), občasných rozvášněných poznámkách od budoucí tchýně (Chiracovy výroky o tom, že by kandidátské země měly k válce v Iráku raději mlčet) a rozvášněných jednáních o majetkovém vypořádání (závěr negociací) se nyní konečně všichni slavnostně podepsali pod svatební dokument. Politici se přitom chovají jako rodiče, kteří si potrpí na svatební ceremonie a slavnostní přísahy, zatímco občané jsou spíše v roli samotných svatebčanů, kteří si nedělají ze svatby velkou hlavu a již dávno si užívají společného života. Vše je tedy již zařízeno - anebo není?

V otázce referenda se zdá, že lidé považují vstup do Evropské unie za hotovou věc, a proto se nebudou obtěžovat jít v této věci hlasovat. Podle průzkumů veřejného mínění většina voličů bude se vstupem do Evropské unie souhlasit, což ovšem neznamená, že už není co řešit. Bude-li nadále převládat u politické reprezentace laxní přístup, pak celá otázka referenda ztrácí svůj hlubší význam. Mnohokrát jsme slyšeli, že smysl referenda je mimo jiné v tom, že je třeba vyvinout tlak na státní správu a na nevládní organizace tak, aby se aktivně zapojili do vytvoření dlouhodobých informačních aktivit o Evropské unii. Rovněž se očekávalo, že se do informačních aktivit zapojí i řada osobností a bude veřejně diskutovat o přínosech a nákladech našeho členství v EU. Snaha např. České televize je jistě chvályhodná, ale zapojení veřejnosti musí být daleko širší. Ze současné diskuse vzniká zatím spíš dojem, že v České republice neexistuje příliš mnoho lidí, kteří by měli o Evropské unii skutečně co rozumného říct.

Představa, že otázka referenda je již vyřešena a že se tedy nyní již nemusí vyvíjet nějaká velká aktivita ze strany státu, je hluboký omyl. Chybějící infrastruktura institucí, sdružení, pořadů, aktivit a osobností, které by kompetentně komunikovali s občany o evropských tématech se nám po vstupu do EU vymstí. Takový postoj pak může vyvolat dojem, že evropský sňatek je vlastně jen taková šaráda pro politiky, a že manželství není v podstatě nijak podstatnou záležitostí. Společně bydlet, nakupovat, milovat se a jezdit spolu na dovolenou se přece dá i bez oddacího listu. Chceme-li mít děti (například zavést euro), pak nám příklad z Bosny a Hercegoviny, Kosova a Černá Hory, kde mají euro už nyní, ukazuje, že děti lze mít i mimo manželství. Je proto důležité vysvětlit před referendem klady manželského soužití jako například rodinné jistoty, možnost dlouhodobě společně plánovat, hledat kompromisy a hlavně princip, že se v Evropské unii snažíme jednat vždy ve společném zájmu a nikoliv libovolně každý sám za sebe. Roztržka v otázce Iráku ukázala, že najít společné řešení není vždy jednoduché, rozdíl je ale v tom, zda se společně snažíme, či nikoliv. To, co platí v osobním životě, platí i pro vztahy mezi státy.