Skončilo napínavé drama. Irové v druhém referendu jednoznačně schválili smlouvu z Nice potřebnou pro nadcházející rozšíření Evropské unie. Zbavili se tak obávané nálepky nevděčných sobeckých euroskeptiků a vyslali přátelský signál do kandidátských zemí. Odpůrci smlouvy přiznali již v noci na neděli porážku a poukázali na intenzivní přesvědčovací kampaň a neúnavné úsilí většiny renomovaných politických činitelů, agitujících ve prospěch přijetí smlouvy z Nice. Předseda Evropského parlamentu Pat Cox dokonce projel ve svém autobusu, vyzdobeném vlajkami kandidátských zemí, celý ostrov a přesvědčoval své krajany o tom, aby hlasovali pro evropské Irsko a ne pro nejasnou budoucnost na okraji Evropy.

Irské ANO tedy otevírá cestu k velkému rozšíření Evropské unie podle plánovaného harmonogramu. Česká republika se bude moci stát členem EU společně s ostatními devíti kandidáty v roce 2004. Irské drama ale také poukázalo na skutečnost, že i malá země jako Irsko může velký plán rozšíření EU řádně zkomplikovat. Můžeme být rádi, že se referendum o smlouvě z Nice konalo jen v Irsku. Bylo zapotřebí vyhlásit dvě referenda a vynaložit ohromné politické úsilí, aby v podstatě pro-evropští Irové novou smlouvu o EU schválili. Lze jen spekulovat o tom, jak by všelidové hlasování dopadlo jinde. Proč je současná diskuse o budoucnosti Evropské unie tak kontroverzní?

S EU to je jako se soužitím patnáctičlenné rodiny ve velkém domě. Každý má své soukromí, ale kuchyň, zahrada a rodinný rozpočet se spravují společně. Velcí členové (např. Francie, Německo) se starají o správu všech částí domu (od údržby, přes vaření jídla až po účet za elektriku), menší členové (např. Nizozemí a Dánsko) na sebe berou dílčí úkoly (chodí pro poštu, zalévají květiny a starají se o vynášení odpadků). Ostatní jsou zvyklí starat se především sami o sebe (vydatně se koupou ve vaně, pěstují si olivy na zahradě atd.), ale v domě se rozhoduje společně o čím dál více záležitostech: o společných nákupech (vnitřní trh), o tom, co se bude pěstovat na zahradě (zemědělství), a samozřejmě také o vybudování plotu a vrátnice (azylová a vízová politika).

Nyní však nastává velké stěhování. Po námluvách a zasnoubeních (žádostech o členství a vstupních negociacích) se má rodina rozrůst o deset nových členů. Kde však budou bydlet? Aby se ženichové a nevěsty vešli s rodinou pod jednu střechu je nutné dům rekonstruovat a rozšířit. K tomuto účelu se sešla rodinná rada v Nice a projednala celkový plán rekonstrukce. Irům se však nelíbilo, že kvůli přestavbě domu nahradí vanu sprchový kout. V červnu 2001 proto v referendu smlouvu odmítli. Začalo dlouhé vysvětlování, nakonec ale asi nejvíce zapůsobila skutečnost, že si to Irové nechtěli s novými členy rozházet, a tak se zatnutými zuby v druhém hlasování plán rekonstrukce domu schválili. Získali si tím ve střední Evropě velkou publicitu a mnoho nových přátel. Bude jistě zajímavé, jak se toto přátelství ověří, až se v Bruselu bude diskutovat o tom, kdo se kdy bude sprchovat...

Rodinná rada opět zasedá koncem tohoto týdne v Bruselu a bude se muset dohodnout na tom, kolik kdo bude platit nájem (kapitola rozpočet) a jak se bude po nastěhování nových členů rozdělovat úroda ovoce a zeleniny z rodinné zahrady (kapitola zemědělství). V prosinci se v Kodani na summitu rodinné rady oslaví velká svatba, v roce 2003 se vše bude muset úředně schválit, a rozhodnutí nastěhovat se do rodinného domu budou muset noví členové ještě potvrdit v referendu. V českých zemích jsou slyšet hlasy, že místo stěhování se do rodinného domu bychom mohli klidně zůstat bydlet v naší malé chatě. Sice tu není sprcha, ale nikdo nám nemluví do toho, co si smíme pěstovat na záhonku a zda včas vynášíme odpadky. Irský příklad nám ukazuje, že je lepší použít zdravý rozum a hlasovat pro společnou věc. Doufejme, že podobně rozumně se rozhodnou i čeští voliči. To bychom jinak Irům už nemohli na oči.